Apokalypsa na sebe tentokrát vzala podobu lidožravých titánů. Ti terorizovali lidstvo tak dlouho, dokud se poslední zbytky původního obyvatelstva planety nestáhly za vysoké zdi, které je měly chránit před nebezpečím. Dlouhé roky panoval klid, až už skoro nikdo nevěřil, že titáni skutečně existují. Což tedy představovalo ideální chvíli k tomu, aby o sobě zase dali vědět.
Když v roce 2011 vyšla první kapitola mangy Attack on Titan, nikdo nemohl tušit, že se z prvotiny Hadžimeho Isajamy stane záhy kult. Depresivní prostředí, v němž si nachází cestu přes překážky odvaha a přátelství, doplněné originálním nápadem, to byl koktejl, který si získal řadu příznivců. Po manze přišlo anime a bylo nasnadě, že na sebe dlouho nenechá čekat ani live action – v tomto případě hraný film, rozdělený na dvě části. Ta první spatřila světlo světa v srpnu 2015, druhá pak v září téhož roku.
Anime a manga mají jednu nespornou výhodu – během převodu z jedné formy do druhé dochází jen k minimálním změnám a osekání původního příběhu (samozřejmě se najdou i výjimky…). Má to svou logiku, oboje je totiž formát určený stejné sortě lidí. Pokud se ale snažíte daný příběh přiblížit širší veřejnosti, musíte jednoduše dělat ústupky. A ústupky jsou cesta do pekel.
Při sledování první části filmu Šingeki no kjódžin: Zenpen jsem byla připravená na novinky, které se musí zákonitě dostavit. Přistupovala jsem tak ke snímku bez předsudků. Existuje celá řada úprav, které je divák ochoten překousnout, protože uznává jejich nutnost a logiku. Některé invence dokonce filmům prospívají. Drobná změna politického dění byla pro příběh nezbytná, stejně jako méně obšírný popis minulosti. Co ale bylo naprosto zbytečné a hodně nešťastné, byla změna charakterů, která z děje vyplynula a silně pak ovlivnila vztahy mezi postavami. Hlavní hrdina Eren zde vystupuje jako naprosté budižkničemu, neschopné udržet si práci. Protože mu nic jiného nezbývá, dá se k armádě. Z následujících událostí vychází jako ukázkový zbabělec, o kterého byste nezavadili pohledem. A to není fér, protože o komiksovém Erenovi můžete říct ledacos, ale ne, že je zbabělec. Jeho přátelé – Mikasa a Armin – jsou bohužel jen přicmrndávači, kteří pro film jako takový nemají větší význam. Snaha o nějakou hlubší filosofii pak zoufale selhává. Na vině je především fakt, že myšlenky nejsou dotažené, problémy se jen nakousnou a než stihne dojít k nějaké katarzi, vyšumí do ztracena. Stejně jsou na tom motivace postav, které jsou nedostatečně prokreslené.
Šingeki no kjódžin: Zenpen má slušnou atmosféru, celkem pěknou výpravu a vykresluje depresivní svět, který Hadžime Isajama stvořil, ve vší jeho krutosti. Pokud odhlédnete od plochosti postav a jejich promarněného potenciálu, bude film jakž takž fungovat, ale pravděpodobně vás nijak nenadchne. Pokud ovšem znáte předlohu, zůstanou vám nejspíš jen oči pro pláč. Já sama jsem zvláštní případ – nápad Útoku titánů se mi velice líbí, ale kresbu mangy prostě takříkajíc nedávám, takže hledám jakákoliv jiná média. I mě ale film poněkud zklamal a na druhou část jsem zatím ještě nesebrala odvahu.Předloha staví především na emocích – pocitech hrůzy a beznaděje. Ty Šingeki no kjódžin: Zenpen převádí zdařile na plátno. Atmosféra je něco, co snímku nelze upřít, především díky ponuré, špinavé vizualizaci. Stejně tak akční pasáže jsou zvládnuté velice dobře, jak po technické stránce samotných bojů, tak po stránce trikové, která je ucházející. Japonci se nebojí krve a toto téma si jí žádá přímo hektolitry. Bohužel se celých 90 minut nese v rozháraném duchu, kdy si tvůrci očividně nejsou jisti, zda mají vsadit na to, že Šingeki no kjódžin: Zenpen uvidí lidé znalí předlohy, nebo naprostí nováčci. To je pak poznat i na samotném scénáři. Spousta času je věnována řadě drobností, které udělají radost čtenářům mangy, ale nováčkům nic neřeknou a přijdou jim nelogické. Na druhou stranu je pak ale právě pro ty, kteří předlohu neznají, děláno mnoho změn, aby příběh snáze pochopili. Kdyby drahocenný čas snímku nebyl plýtván na podružnosti, pro děj vesměs nedůležité (třeba až zbytečně detailní zachování excesů „Potato girl“), na úkor zásadních momentů, nemuselo by pak docházet k jejich úpravám nebo zjednodušování.
recenzia bola pôvodne vydaná na dagon.cz
