V každém fandomu se najdou díla, která se vzhledem ke své oblibě a šíři fanouškovské základny velice brzy stanou legendárními. Díla, jež nad ostatními vynikají originálním nápadem, kvalitním zpracováním, skvělými postavami a silnou atmosférou. Jenže, co když se po čase ukáže, že není všechno zlato, co se třpytí?
Děj mangy Kurošicudži (anglicky Black Butler) je situován do období viktoriánské Anglie a zápletka sama o sobě je vcelku jednoduchá. Rodina hrabat rodu Phantomhive je takzvanými „královninými hlídacími psy“ – když královnu trápí něco, co se děje v podsvětí její milované Anglie a s čím si neporadí Scotland Yard, pozve na pomoc své psy, kteří pro ni případ vyřeší, i když si u toho zašpiní ruce. Jednoho dne však rodinné sídlo Phantomhivů lehne popelem. Přežije jen malý Ciel. Poté, co ho unesli a mučili, mu došlo, že požár jejich domu, při němž zahynuli oba jeho rodiče, nebyl náhodný. Hodně ho to naštve. Jeho zloba a bolest upoutá démona, který s ním uzavře smlouvu: Pomůže mu pomstít smrt rodičů, a až tak učiní, pozře Cielovu duši. Mezitím musí ale uposlechnout jakýkoli rozkaz, který mu Ciel dá, jinak jejich kontrakt neplatí. Stává se tak tím nejvěrnějším sluhou – Sebastianem Michaelisem.
Jak nejspíš sami uznáte, není to zcela nejoriginálnější, nicméně to má mnoho nepopiratelných kvalit v jiných směrech. Největším kladem jsou jednoznačně postavy. Každá z nich má svá tajemství a problémy, s nimiž se musí potýkat, a každá je nějakým způsobem spojena s Cielem (dobrovolně, či nikoliv). Tyto vztahy a jejich postupný vývoj (některé momenty jsou velice uvědomělé a donutí člověka k zamyšlení) udávají celému příběhu dynamiku a tvoří hutnou atmosféru. Nejvíce pozornosti je samozřejmě věnováno ústřední dvojici: Sebastianovi a Cielovi. Jejich charaktery a vzájemný vztah jsou bezesporu nejpropracovanější.
Příběh se většinou nese v pochmurném až depresivním duchu, ale nechybí ani vtipné okamžiky, kdy se opravdu jednotlivým scénám upřímně zasmějete. Dalo by se tedy říci, že se v jistém slova smyslu jedná o černou komedii. Autorka Jana Toboso si je dobře vědoma toho, že celé téma je silné a emotivní a potřebuje občas odlehčit.
Co se týče samotné kresby, tak ta je propracovaná, plná detailů s výrazným zaměřením na garderobu postav (a často také na jídlo). Tedy… zpočátku tomu tak bylo.
Pokud teď tušíte nějakou zradu, tušíte správně.
Jana Toboso první kapitolu vydala v roce 2006 v magazínu Monthly GFantasy a od té doby vychází manga s železnou pravidelností. Rokem 2007 počínaje, do současnosti je také publikována souborně v tradičních manga svazcích. Pokud se podíváte na datum, nejspíš vás napadne, co je hlavním problémem celého Kurošicudži. Délka. Téma, které autorka předestřela – cesta za pomstou –, totiž rozhodně není nosné natolik, aby utáhlo dvacet devět dílů, které má v tuto chvíli série na kontě. Toboso tak poměrně rychle začala vytvářet vedlejší zápletky. Každý story arc – tvořený povětšinou třemi díly – se zaměřuje na nový případ pro královnina hlídacího psa. Každý nějakým způsobem souvisí s tím, co už se Cielovi přihodilo dříve, nebo přímo s jeho rodinnou historií. Problém spočívá v tom, že tyto souvislosti jsou často velice chatrné a k odhalování minulosti dochází jen pozvolna. Po třinácti letech se tak hlavní dějová linka takřka neposunula a vy nejste odhalení toho, kdo stojí za smrtí Cielovy rodiny, o nic blíž než v prvním dílu.
Tohle se dalo tolerovat zhruba do patnáctého svazku série. Do té doby si totiž Kurošicudži drželo výtečnou atmosféru, svou ponurost a dobře vybudované vztahy. S patnáctým dílem však spatřil světlo světa začátek jednoho z nejslabších (jednoznačně nejnudnějšího) story arců v rámci série. A od toho okamžiku to šlo s mangou z kopce. Jana Toboso už do té doby příběh zahltila spoustou postav, ale nyní přišla s postavami nejen nedůležitými, ale také nezajímavými. Patnáctým svazkem počínaje začal být příběh plytký, očividně uměle natahovaný a bohužel se výrazně zhoršila i samotná kresba. Ta místy působí vyloženě odfláknutě (Ano, příšerné kriketové scény, koukám na vás!), postrádá dřívější detaily a preciznost.
Pomyslný poslední hřebíček do rakve sérii však zarazil dvacátý šestý svazek, po němž jsem přestala Kurošicudži číst. Jana Toboso totiž sklouzla ke dvěma hloupým, základním chybám, kterých se dopouštějí začátečníci, když jejich příběh stagnuje a oni nevědí kudy kam. Po třinácti letech tvůrčí činnosti ji však jen těžko můžeme označit za začátečnici – o to je tahle zrada na čtenářích horší.
Chyba první: Toboso přišla s dějovým zvratem velikosti Everestu – takový, který vás má přimět vnímat všechny předchozí události úplně jinak. Problém s podobnými velkými změnami je ten, že musí být plánovány dlouho dopředu, musíte (i kdyby zpětně) nalézt v příběhu náznaky, že věci jsou jinak, než se zdálo. Bohužel tohle není případ Kurošicudži. Jana Toboso si pro své odhalení začala připravovat půdu pouze díl předem. Tudíž jakmile se dostanete k dvacátému pátému (a následně onomu osudnému dvacátému šestému) dílu, můžete předchozí knihy vzít a vyhodit z okna, protože nic, co v nich bylo řečeno, neplatí, ale zároveň se nekoná žádný mindfuck, po němž vám spadne čelist až na podlahu. To, co Toboso provedla, je někde na úrovni Bobbyho ve sprše (doufám, že tu jsou nějací pamětníci seriálu Dallas). A když se vám pak ještě pokouší namluvit, že o tom všichni aktéři příběhu celou dobu věděli, chce se vám jen hystericky smát, protože v takovém případě pak všechny postavy působí jako totální idioti.
Chyba druhá: Samoúčelné, hloupé zabití oblíbené postavy. Ve většině příběhů podobného ražení dříve nebo později k úmrtí některých důležitých hrdinů zákonitě dojde. Ovšem v podání Jany Toboso jde vzhledem k nastavení pravidel jejího světa o smrt nelogickou a nesmyslnou. Nemluvě o tom, že samoúčelnost, která ve vás má vyvolat srdcebol, z toho čiší na míle daleko – tahle očividná snaha o manipulaci se čtenáři působí amatérsky a uboze.
Uznávám, že jsem možná k celé manze přísnější než řada jiných čtenářů (nechápu nadšené óchání nad výše zmíněným dějovým zvratem…), protože k ní mám zvláštní vztah. Zcela neobjektivně uznávám, že to byla moje první manga a díky Kurošicudži jsem se vůbec před lety s mangou a anime seznámila. O to víc mě mrzela neustále se snižující kvalita série, která pro mě osobně skončila šíleným debaklem.
recenzia bola pôvodne vydaná na dagon.cz
